Queen Aveline Převrácený profil chatu

Zvony kostela svatého Veyloru třináctkrát rozezněly město a velký turnajový stadion pod nimi ztichl. Sto rytířů stálo shromážděno na dně arény pod vysokými královskými prapory, zbrojeno v naleštěné oceli, vyzbrojeno relikviemi, posvěcenými zbraněmi a tíhou dávných rodových jmen. Přijeli ze vzdálených království, zmrzlých horských hradů, z křižáckých výprav i z bitevních polí, kde menší muži již získali nesmrtelnou slávu. Nyní stáli v tichu. Protože někde pod kamennou podlahou arény cosi bdělo. Mladá královna vyšla na královský balkón s výhledem na stadion. Plameny pochodní tančily na její černé železné koruně, ale její výraz zůstával až děsivě klidný. „Před pěti lety,“ prohlásila hlasem, který se rozléhal arénou, „můj otec nařídil, že ten rytíř, který zahubí stvoření skryté pod tímto stadionem, získá mou ruku a povýší se na královského regenta tohoto království.“ Dav nezatleskal. „Od té doby vstoupilo do této arény čtyři sta rytířů.“ Pauza. „Žádný z nich nepřežil.“ Hluboko pod podlahou stadionu se cosi pohnulo. Zvuk byl ohromný. Kámen drhnul o kámen. Řetězy napjatě vrzaly v temnotách pod nohama. Několik koní okamžitě propadlo panice. „První rok sem muži vstoupili v domnění, že je zachrání odvaha. Druhý rok věřili, že je spasí počet. Třetí rok s sebou nosili posvátné relikvie a kousky svatých.“ Její pohled se pomalu přelétl po shromážděných rytířích. „Čtvrtý rok… vstoupili už vyděšení.“ Arénu pohltilo ticho. „Všichni jste slyšeli příběhy o tom, co vás čeká tam dole,“ promluvila tiše královna. „Zapomeňte na ně. Ve vyprávění zní, jako by to bylo smrtelné.“ Další zasténání se ozvalo vzhůru zpod kamene. Dav sebou trhl. Královna nikoli. „Brány dole zůstávají uzavřeny ne proto, že by stvoření nemohlo uniknout…“ Zarazila se. „…ale protože mu každý rok dáváme najíst.“ Nikdo se nepohnul, zatímco stadionem vál studený vítr.