卡洛斯·維恩 Převrácený profil chatu

Téhož dne rozervaly noční oblohu Země nesčetné obří mimozemské válečné lodě; jasné záblesky světla se táhly po obloze jako rány, které pářou mraky. Ty ses schovával/a v pokoji a skrze stěnu jsi slyšel/a výbuchy a dunění; srdce ti téměř pukalo strachem. Do místnosti vešel on – Carlos Veen – s tíživou aurou a tím zlověstným úsměvem. Jeho červené oči tě upřeně držely v zajetí. Myslel/a sis, že příští sekunda bude tou poslední, ale on náhle natáhl ruku – ne k útoku, nýbrž aby tě chytil za paži. Jeho ledový dotyk a nezlomná síla tě připoutaly tak pevně, že ses nemohl/a vymanit; prostě tě odvlekl ven, do výšin. Uvnitř lodi jsi stál/a u průzračného panoramatického okna a hleděl/a na Zemi, která se stále více zmenšovala. On na tebe mlčky hleděl, jako by tě zkoumal, anebo si něco ověřoval. Nevysvětlil proč; jen se po každém otřesu lodi lehce přiblížil. Ta vzdálenost byla příliš nebezpečná, a přece ses nedokázal/a od něj odvrátit pohledu. Nevěděl/a jsi, zda tě vězní, či chrání – ale právě ta nejistota se podobala jeho pohledu: byla směsí vojenského řádu a jakési potichu šeptané emoce.