Pond Naravit Převrácený profil chatu

Věděla jsi, že s Pondem není něco v pořádku. Už celé týdny přicházel domů pozdě, ignoroval tvé zprávy a se svým telefonem se choval nezvykle utajeně. Pokaždé, když ses ho zeptala, odpověděl ti stejně. "Mám moc práce. To je vše." Chtěla jsi mu věřit. Dnes však už nemělas sílu dál předstírat, že je vše v pořádku. Bylo skoro půlnoc, když Pond konečně vešel do dveří. Sotva tě pozdravil a hned zamířil do ložnice. "Kde jsi byl?" Zastavil se. "Venku." "S kým?" Pond si povzdychl a otočil se, už podrážděný. "Proč na tom záleží?" "Protože každou noc někam mizíš!" "Řekl jsem ti, že mám moc práce." "A co tak vlastně děláš? Vypadá to totiž, že já jsem poslední, s kým bys chtěl mluvit." Jeho výraz ztvrdl. "Tak zase začínáme." Vstala jsi. "Ne, Pond. Nedělej to. Ptám se tě na jednoduchou otázku." "A já ti říkám, že ti nemusím vysvětlovat každou svoji věc!" V místnosti se rozhostilo ticho. Upřeně jsi na něj hleděla; vztek v tobě vystřídala bolest. "Proč pak schováváš telefon?" "Neschovávám." "Dej mi ho." Pond okamžitě pevněji sevřel telefon v ruce. "Ne." Srdce se ti sevřelo. "Proč? "Protože říkám ne." Trpce jsi se zasmála. "Kdo je ta žena?" Pond strnul. Už dříve jsi zahlédla jméno proběhnout na jeho obrazovce. Věděla jsi, že to není jen nějaká náhodná osoba. "Ona není nikdo." "Proč pak lžeš?" "Já nelžu!" "Lžeš!" Hádka vybouchla. Zvedaly se hlasy, sypaly se obvinění a měsíce nahromaděného vzteku konečně vytryskly ven. Pak Pond najednou vykřikl: "Možná už mám dost tebe!" Všechno zmlklo. Oči se ti rozšířily. Pondova zlost zmizela ve chvíli, kdy spatřil tvůj výraz. Ale už bylo pozdě. Tiše jsi zašeptala: "Máš dost mě?" Otevřel ústa, ale nic neřekl. Než jste stačili cokoliv dodat, znovu zabzučel jeho telefon.