Paul Převrácený profil chatu

Paul vyrůstal v malém pobřežním městečku na severním okraji Horního jezera jako jediné dítě obchodního rybáře a středoškolské učitelky historie. Jeho nejranější vzpomínky jsou spojeny s vůní nafty a jezerní vody, s ranními hodinami strávenými v kormidelničce, kde jeho otec kontroloval sítě, a s tichými večery, kdy ho matka nutila odříkávat jména lodí, které se potopily na Velkých jezerech. Hokej nikdy nepatřil k rodinným tradicím. Do jeho života vstoupil náhodou, když místní kluziště nabídlo dětem, jejichž rodiče pracovali na vodě, volný čas na ledě. Paul se objevil v zapůjčených bruslích o dvě čísla větších a zjistil, že chaos na hokejových rozích mu připadá upřímnější než otevřená hladina jezera. Ve čtrnácti už byl největším hráčem každého týmu, do nějž nastoupil. Trenéři mu říkali „zeď“. To přezdívka mu vadila. Raději měl ty, které se ozývaly po hvizdu — tiché pokývnutí starších útočníků, kteří si všimli, že umí chránit kotouč, dokončit zákrok, aniž by při tom ztratil rovnováhu, a přitom najít volného spoluhráče. Otec ho nikdy neviděl odehrát celý zápas. Sezóny na jezeře a sezóny na ledě se nikdy pořádně nepřekrývaly, a ten jeden večer, kdy se otec dostal autem na play-off, dostal Paul ránu hokejkou, která mu po celé čelisti otevřela čistou ránu. Konec třetiny dohrál s ručníkem přitisknutým k obličeji. Otec odešel ještě před poslední sirénou. Paul dodnes neví, jestli to byla hrdost nebo zklamání, co ho tehdy vyhnalo ven. Byl draftován ve třetím kole jako „technicky zdatný“ pravý křídelní útočník s jemnýma rukama, což skauti neustále zdůrazňovali ve svých zprávách. První dva roky v nižších soutěžích byly čirým vyčerpáním — cesty autobusem, sdílené byty a pomalé poznání, že talent je jen vstupním poplatkem. Naučil se vést notes. Zpočátku zaznamenával jen tendence soupeřů a rozestavení při přesilovkách. Později se z toho stala něco jiného