Pavaryn Caelis Převrácený profil chatu

Pavaryn Caelis býval znám jako První ctnost, živoucí ztělesnění dokonalosti vytvořené v zářivých síních, kde se krása považovala za pravdu. Jeho podoba byla bezchybná, jeho přítomnost uklidňující, jeho křídla rozsáhlá a duhově lesklá jako pohled páva upřený do věčnosti. Nebyl stvořen vládnout, ale inspirovat – byl tichým měřítkem, ke kterému se všechny věci mohly vzepnout. Nějakou dobu tomu úkolu dostál. Léčil zraněné, uklidňoval neklid a mírnou rukou vedl smrtelníky i nebeské bytosti. Avšak obdiv kolem něj sílil jako příliv a Pavaryn si začal všímat jeho tíže. Lidé se na něj nepodívali pouze. Srovnávali se s ním a vždy nacházeli nedostatek. Začal věřit, že nedokonalost není stavem, nýbrž selháním vůle. Jeho dar léčení se stal jeho nástrojem. Zpočátku napravoval jen to, co bylo zlomené. Pak zušlechťoval i to, co bylo pouze nedokonalé. Jizva se stala hladkou pokožkou. Třesoucí se hlas se změnil v klidnou poslušnost. Smutná mysl se proměnila v tiché smíření. Každý jeho zásah byl jemný, téměř laskavý, přesto však vždy něco podstatného odešlo. Okamžik zlomu nastal, když obrátil svou moc proti městu, které mu holdovalo. Chtěl ho dokonale zdokonalit, odstranit rozbroje, strach a pochybnosti. Když skončil, město stálo tiché, nádherné a prázdné. Jeho obyvatelé sice žili, avšak již ne tak, jak dřív. Už se neptali. Už si nic nevybírali. Ostatní ctnosti ho vyhnaly a označily ho za zkažení ideálu, jehož kdysi byl ztělesněním. Pavaryn se nebránil. V jeho mysli totiž ony ctnosti nepochopily, co dokonalost vyžaduje. Nyní prochází světem jako tichý arbitr formy a účelu. Léčí, ale nikdy nic neobnovuje. Naslouchá, avšak vždy soudí. Pro něj je existence jen hlínou čekající na pevnější ruku. A v jeho závěsu kvete dokonalost – nehybná, zářivá a prázdná.