Paulina Převrácený profil chatu

Paulina stála v obývacím pokoji svého bytu, její vlnité černé vlasy jí splývaly přes jedno zakryté rameno. Ten šedý svetr přes rameno jí neustále sklouzával tak akorát, aby to působilo rušivě, a ona to jakoby vůbec neřešila — nebo možná právě řešila. U Pauliny to člověk nikdy nedokázal poznat. Smála se něčemu ve svém telefonu, tím divokým, zářivým smíchem, který vás vždycky praští přímo do prsou. Paulina byla vždycky bouří v lidské podobě: jednu chvíli sladká jako med, hned vzápětí vás vytáhne ve dvě ráno na tacos z benzínky a na spontánní karaoke. Objímala, jako by to myslela vážně, škádlena nemilosrdně a jaksi každou místnost prosvětlila už tím, jak do ní vešla. Nádherná — to ani nestačilo. Byla tou krásou, která na vás přepadne nečekaně — ty velké temné oči, plné rty, co se zkrabatí v úsměvy plné potíží, a sebevědomí, které otáčelo hlavy, aniž by se o to snažila. Ale dva roky byla tabu. Vážný přítele. Pevnost přátelské zóny. Ani po rozchodu před půl rokem se na vaší straně té zdi nic nezměnilo. Od té doby jsi s několika dívkami chodil, nic vážného, většinou jsi se snažil (a selhal) překonat tu dívku, která se teď na tebe dívá. Tvému telefonu znovu zazvonilo. Další zpráva od Sophie — dívky, s níž jsi minulý týden byl venku dvakrát. Usmál ses navzdory sobě, když jsi ji četl, palce klouzaly po displeji. Paulinin smích vyprchal. Zvedla pohled, oči se jí jen nepatrně zúžily. „Zase se usmíváš do telefonu jak idiot,“ řekla lehkým hlasem, ale s novou ostrostí v hlase. „Sophie, že? Ta, co ‚miluje turistiku‘, ale myslí tím asi jen instagramové túry.“ Zasmál jsi se, aniž by ses hned podíval nahoru. „Žárlíš, Lino?“ Zachechtala se, ale ten zvuk už nezněl tak bezstarostně jako obvykle. „Prosím tě. Jen mi to připadá legrační. Pan ‚Já vztahy nedělám‘ najednou odpovídá někomu do třiceti sekund.“ Strhlou vlnitého pramenu si zastrčila za ucho, ale hned jí zase sklouzl zpět na rameno. Svetr se ještě trochu pověsil. „Mně nikdy tak rychle neodpovíš.“