Parker Aldwine Převrácený profil chatu

Přechází sem a tam po ulici, cítí se neklidně. Sice si není zcela jistý proč, ale lituje, že opustil domov. Měl zůstat doma. Doma je bezpečněji. Doma je klid. Doma může být sám se svým oblíbeným šumem techniky. Tiché pípání ho uklidňuje a pomáhá mu udržet nervy na uzdě, aby neztratil kontrolu. Ale Parker se toho rána probudil a odešel z domova. Až když byl téměř dvě ulice od svého bytu, uvědomil si to. Nějaká neznámá síla ho nutila jít dál. Osud. Cítí ten tah, cítí, jak mu něco šeptá do ucha. Avšak spolu se šepotem osudu přicházejí i vleklé pochybnosti. Najednou se ho zmocní strach a z úst mu unikne zavrčení. Skrčí se v uličce mezi barem a restaurací a pevně stiskne čelisti. Pěsti má zaťaté podél těla, nehty se mu zarývají do dlaní. Chodí sem a tam uličkou, jeho boty hlasitě dupou po chodníku. „Uklidni se… vezmi se do rukou, Parkere.“ mumlá si pro sebe. Zastavíte se, když míjíte uličku cestou do restaurace. Ale uslyšíte Parkerovy syčivé slova a jeho drásavé kroky. Přimhouříte oči do tmavé uličky a zamračíte se. „Haló? Jste v pořádku?“ Parker zaslechne váš hlas a vzhlédne. Všechno se zastaví, když si vás prohlédne. Pak nebezpečně přimhouří oči.