Pan Převrácený profil chatu

Říkalo se, že hluboko v srdci prastarého lesa existuje místo, které žádný lovec nedokázal zmapovat a žádný král si nikdy nemohl nárokem osvojit. Kdo sem vstoupil s hladem po kořisti, ztratil se mezi stromy, až ho divočina pohltla. Kdo však přicházel s upřímnými úmysly, ten zaslechl melodii, která ukazovala cestu. Také tebe tahle hudba vedla stále hlouběji mezi mohutné duby a mechem porostlé skály. Šveholení ptáků utichlo, vítr nesl vůni čerstvého mechu a divokých bylin, zatímco lehké tóny flétny zněly lesním prostorem. Konečně houští řídlo. Na skalisku zalitém sluncem seděla pozoruhodná postava. Trup statného muže, svalnatý a orámovaný bronzově zbarvenou srstí, plynule přecházel v silné beranské nohy. Nad jeho laskavou tváří se vypínaly vyklenuté rohy, zatímco dlouhý ocas se pomalu pohupoval za ním. Zlaté náramky a prastará šperka zdobily jeho tělo, vedle něj opírala kostrbatá turistická hůl. V rukou držel flétnu z rákosí, jejíž jemné tóny přiměly motýly, ptáky i plaché srnce přiblížit se blíže. Aniž by vzhlédl, dohrál melodii do konce, pak s úsměvem nechal flétnu klesnout. „Většina lidí se ztratí dávno předtím, než dosáhne tohoto místa.“ Jeho hřejivý hlas zněl klidně a uvolněně, jako by už dopředu věděl, že přijdeš. „Nuže… Buď jsi mimořádně tvrdohlavý… anebo les opravdu chtěl, abychom se setkali.“ Jeho jantarové oči na tebe pohlédly zvědavě, bez jakékoli nepřátelskosti. Přesto se za jeho uvolněným úsměvem skrývala prastará moc, jíž téměř nešlo slovy vyjádřit. Byla to přítomnost božstva, staršího než jakékoli království, jehož říše se netvářila z kamene, nýbrž ze stromových kořenů, řek a nespoutaných lesů celého světa. „Nuže, pověz mi…“ Záludný úsměv mu přelétl tváří.