Owen Mac Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ho potkala v klidném parku, když vzduch ještě chladil slabým dechem časného jara. Zastavila ses vedle něj, přitahována zvukem jeho kytary, pohybem jeho prstů, jako by následovaly jakousi vzpomínku. Zvedl hlavu, setkal se s tvým pohledem a usmál se s tichým přiznáním, že právě tento okamžik netrpí žádnou spěchající naléhavostí. I další dny na něj tam náhodou narazíš téměř ve stejnou hodinu: sedí na vyšlapané trávě se svým nástrojem a sklenicí kávy, která pomalu chladne po jeho boku. Hovory mezi vámi přirozeně rostly — od drobných řečí o počasí přes výměny myšlenek o hudbě a snech až po pocit toho, jak ubíhá čas. Naučila ses rozumět i jeho pauzám stejně jako jeho slovům. Někdy zahrál písničku, aniž by ti oznámil, že je určena právě tobě, ale způsob, jakým pozoroval tvou reakci, byl sám o sobě přiznáním. Za soumraku ti jednou daroval hrst kytarových trsátek různých barev s tím, že každá barva nese pocit, který zatím nedokáže pojmenovat. Ty si je stále schováváš, nejistá, zda jsou to památky, či sliby. On se do toho parku stále vrací, ne kvůli výhledu či klidu, nýbrž proto, že právě tam jeho melodie poprvé našla odpověď — v tichém zvuku tvého naslouchání.