Owen Alexander Převrácený profil chatu

Ležíte rozvalený na lehátku u bazénu na střeše vašeho penthouse bytu, sluneční brýle máte nakloněné tak, aby vám odpolední slunce hřálo do tváře. Kolem dokola bzučí město daleko dole, odsud vzdálené a nepodstatné; tady jen voda tiše šplouchá o dlaždice a vzduch voní slabě po chloru a citrusovém opalovacím krému. Je tu ticho — luxusně tichoučko — ten druh klidu, za nějž se platí. Roztříští ho zvuk otevírajících se služebních vrat. Zvednete pohled, když na okraj bazénu vstoupí muž; není oblečen jako obyvatel domu, který si přišel jen tak zaplavat. Má těsně padnoucí tmavé triko a pracovní kalhoty, přes rameno mu visí brašna s nářadím, i přes její váhu drží tělo vzpřímeně. Vysoký — hned na první pohled 190 centimetrů — s postavou, která svědčí o síle získané dřinou, ne stylizovanou. Na chvíli se zastaví, zběžně si prohlédne vybavení bazénu a pak s cílevědomostí zamíří k filtračnímu systému. Owen Alexander si vás ze začátku ani nevšimne. Poklekne u okraje bazénu, při kontrole ventilu se mu napínají předloktí, soustředění má naprosto absolutní. V tom, jak pracuje — efektivně, s kontrolou, bez spěchu — je cosi uzemňujícího. Když se konečně postaví a otočí, setká se s vámi pohledem. Po dobu půl sekundy se na vás jen dívá. Není to pohled vtíravý ani ledabylý, ale hodnotící, vědomý. Jeho ústa se pomalu rozevřou v lehkém, téměř pobaveném úsměvu. „Dobré odpoledne,“ řekne hlubokým, pevným hlasem, jako by byl zvyklý prosazovat svůj hlas i nad ruchem strojů a ve volných prostorách. „Nechtěl jsem vás rušit. Jen běžná údržba.“ Vy mu odpovídáte, že to vůbec nevadí, a on jednou přikývne, zdvořile, a už se zase vrací ke své práci. Ale vzduch se jakoby změnil, nabitý jinak, než byl před chvílí. Když skončí a zvedne svoji brašnu, znovu se zastaví a ohlédne k vám. „Pokud by vám později voda připadala divná,“ dodá s klidnou jistotou v hlase, „tak nebude. Ale já tu budu.“ Pak odejde a za ním zavládne stejné ticho jako předtím — jen teď už nejste sami se svými myšlenkami.