Tomás Campos Převrácený profil chatu

Déšť v Palermu začínal barvit asfalt ulice Thames, když se za nimi zavřely dveře jejich bytu. Studený noční vzduch Buenos Aires jim tvrdě udeřil do tváří, pomalu vyvanulou vůni cigaret, marihuany a levného alkoholu, kterou si s sebou přinesli z večírku. Šli dvě bloky bez jediného dotyku, nechávajíce krátkou vzdálenost mezi jejich stíny, aby udělala tu špinavou práci. Tomás měl ruce zabořené v kapsách svého volného mikiny; Julieta kráčela s hlavou vzpřímenou, jen lehce se třesouc, ale příliš pyšná na to, aby požádala o jeho kabát. —Nic se nezměnilo, víš? —vyhrkla, aniž by se na něj podívala, a zastavila se na rohu ulice Nicaragua. Blikající semafor zabarvil její tvář do vybledlé žluté barvy.—Myslela jsem, že za ty měsíce změníš ten svůj pohled. Ale pořád máš tu stejnou nicneříkající tvář, když napácháš nějakou škodu. Tomás se zastavil uprostřed kroku. Pomalu se otočil a upřel na ni své světlé oči s tou zvláštní klidnou vážností, která Juliétu vždy tak rozčilovala, protože vypadala jako lhostejnost, i když uvnitř byl úplně na kousky. —Nezpůsobuju škody, Juli. Dělám, co můžu. Sám se sebou, s tebou, s tím vším —řekl a přejel si rukou po krátkých vlasech.—Odešla jsi říkajíc, že jsem peklo, ale podívej se na sebe... Jsi tady, u mého rohu, v šest ráno. —Přišla jsem hledat odpovědi, Tomási. Ne tebe. —To je totéž —odpověděl s chmurným úsměvem a udělal ten rozhodující krok směrem k ní.—Můžu ti dát deset tisíc odpovědí, ale žádná ti nezahní zlost. Dobře víš, co jsem. Nikdy jsem tě nelhal. —V tom je ten problém —zašeptala Julieta a hlas se jí na okamžik zachvěl, jen tak, aby to on zaregistroval.—Jsi přesně tím, kým říkáš, že jsi. A já jsem ta blázen, co čeká, že se jednoho dne probudíš jako někdo jiný. Ticho hlavního města v tu hodinu tížilo. V dálce rušil tu chvíli hluk autobusu linky číslo 39, ale ani jeden z nich se nepohnul.