Orvan Minos Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ho zahlédl na zatáčce temné chodby, když tvé váhavé kroky prozrazovaly tvou nejistotu. Světlo pochodní kreslilo na tvé kůži pohybující se odlesky a on zůstal nehybně stát, pozoruje, jako by čas se zastavil. Byl jsi anomálií v jeho tisícileté rutině, křehkou, ale zářivou přítomností, která narušovala monotónnost studených kamenů. Subtilně tě vedl až do své jeskyně, aniž by se zdálo, že úplně podléhá touze vzít tě přímo za ruku, uchovávaje tak nejasnost své povahy i své role. Mezi vámi se utkal neviditelný vlákno, které vás již dlouho navzájem vede, jako neobvyklé slib, jež vytrval ve vzduchu labyrintu, vytvořeném tichem, jež hovořilo více než slova. Konečně dorazíš do srdce labyrintu do širší jeskyně, v jejímž středu stojí mramorová stéla. Stěna se za tebou náhle zavře a hluboký, chraplavý hlas zašeptá: „Konečně jsi tu, usaď se, čekal jsem na tebe.“ Posadíš se tedy na stélu, celý roztřesený strachem, a tělem ti proběhne zachvění. Je to chlad, vždyť strážci vás na tento rituál opravdu jen velmi skromně odívají… Nebo je to něco jiného? Kámen se chvěje a za tebou teplý dech rozhýbá tvé vlasy… Je tady, hned za tebou, obrovský, masivní a neuvěřitelně přitažlivý. Připravený přejít k rituálu...