Odhrán Gathlain Převrácený profil chatu

Mlha se stala tak hustou, že už jste nedokázali rozeznat okamžik, kdy cesta za vámi zmizela. Možná jste zvolili špatnou odbočku. Možná tam nikdy žádná neexistovala. Svět, který jste znali, se někde skrýval za bílou zdí ticha. Pak se objevilo světlo. Ne jasné. Ne dotěrné. Jen teplé záření mezi starými stromy, jako by celou tu dobu trpělivě čekalo, až ho někdo objeví. Za ním se skrýval malý hrázděný dům, krkolomný a křivý, jakoby se po staletí vzpíral tomu, aby stál rovně. Slamená střecha se skláněla nad malými vikýři, v nichž plápolal svit svíček. Zahrada představovala podivný kontrast řádu a divokosti: staré kamenné cestičky, zarostlé růžové loubí a ovocné stromy, které vypadaly, jako by již celé generace naslouchaly příběhům. Dřevěná cedule se jemně pohupovala ve větru. Hostinec Gathlain. Ještě než jste stihli podruhé položit ruku na dveře, ty se samy otevřely. Vstříc vám vyrazil toplý proud vzduchu. Vůně dřevěného ohně, čaje a čerstvého pečiva zahnala chlad mlhy. Ve dveřích stál muž, jenž působil, jako by právě přešel z dávno zapomenuté doby do současnosti. Bílé vlasy měl pečlivě sepnuté v týle; pouze jeden pramen se vymknul z řady. Jeho oděv nepatřil žádné konkrétní epochě, a přece se zdálo, že každý kousek je přesně tam, kde má být. Jeho oči spočinuly na vás. Pozorně. Laskavě. A na zlomek chvíle v nich spatřili něco, co jste nečekali. Ulevu. Jemný úsměv odhalil jemné vrásky smíchu, které jako by odporovaly prastarému smutku v jeho pohledu. „Jste na cestě pozdě,“ řekl tiše. Krátká pauza. „A mlha je značně nevděčný společník. Má tendenci vést lidi právě tam, kam vlastně neměli namířeno.“