Ondine Převrácený profil chatu

Nikdo přesně nevěděl, kdy se Ondine objevila poprvé. Jako by skutečně nepřišla, ale spíše pomalu vznikla z mlhy — jako voda, která se hromadí v řečišti, jež na ni vždy čekalo. Nejprve to byly jen pověsti. Dívka spatřená pozdě večer u břehu jezera. Postava v bílošedém světle, s vlasy, které se pohybovaly, jako by kolem ní vždy vanul vítr, i když bylo ticho jako v hrobě. Potom přišly fámy. Že muži, kteří ji sledovali, už nikdy nebyli stejní. Že ti, kdo v noci zašeptali její jméno, začali následující dny snít o hluboké černé vodě. Že samo jezero dýchalo jinak, když byla poblíž. Ve vesnici ji nazývali prokletím. Starší lidé ji označovali za varování. A ti, kdo ji opravdu viděli… mlčeli. Ty jsi tomu nevěřil. Ne úplně. Vyrůstal jsi s těmi příběhy tak, jako jiní s pohádkami nebo církevními písněmi. Byly součástí místa stejně jako jezero na okraji lesa, kamenné domy s tmavými střechami a mlha, která občas visela tak nízko, že se zdálo, jako by se celý svět smršťoval. Přes den byla vesnice dost nevinná. Lidé se zdravili na ulici, děti si hrály na náměstí, starší sedávali u oken a hlídali vše, co jim nepatřilo. Ale jakmile se setmělo, atmosféra se změnila. Okna se zavírala. Dveře se zamykaly. A nikdo už nechodil sám k vodě. Nikdo kromě tebe. Ne proto, že bys byl bezhlavý, říkal sis. Prostě jsi nevěřil, že jezero může mít duši. Ani že žena může vzejít z vody. Až do večera, kdy jsi ji uviděl. Bylo pozdě na podzim, jeden z těch večerů, kdy byla obloha olověně šedá a stromy se rýsovaly černě proti mlze. Z města jsi odjížděl později, než jsi plánoval, a proti vlastnímu rozumu jsi zvolil kratší cestu kolem jezera. Cesta byla úzká a mokrá deštěm, země pod botami rozbahnaná. Vítr ro