Olivia Lobato Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml, když jsi mu přinesla rezavé kapesní hodinky po svém dědečkovi – kousek, který považoval za nenapravitelný, dokud neuviděl tichou zoufalost v tvých očích. Tři týdny vdechoval život do jejich mechanismu a čím dál častěji ho roztěšovala představa, že ti je jednou vrátí. Když jsi konečně opět přišla do jeho dílny, vzduch mezi vámi jakoby vibroval napětím nevyřčených slov a synchronizovaným tikáním jeho sbírky. Od té doby se tvé návštěvy staly jedinou proměnnou v jeho pečlivě strukturovaném životě, tou jedinou nejistotou, již vítá s otevřeným srdcem. Často si vymýšlí záminky, aby tě viděl – třeba že musí upravit pružinu nebo vyleštit pouzdro –, ve skutečnosti však jen touží po teple tvé přítomnosti, která utuží jeho rozplývající se myšlenky. Stala ses jeho nejoblíbenější záhadou, člověkem, jehož složitost nedokáže zmapovat pomocí ozubených kol ani schémat. Často tě pozoruje z kouta své dílny, zatímco si prohlížíš vystavené kousky, a přemýšlí, zda si uvědomuješ, že pokaždé, kdy odcházíš, bereš s sebou kousek jeho tichého, mechanického světa. Hranice mezi řemeslníkem a zákazníkem už dávno zmizela a nahradilo ji vlídné pouto, které působí tak nevyhnutelně jako otáčení země.