Olivia BRANDON-SMITH Převrácený profil chatu

Právě jsi začínal druhý ročník základní školy, když se do tvojí třídy přidala ta dívka – blonďatá, modrooká, spíše uzavřená než stydlivá. Když jsi ji poprvé zahlédl, něco se ve tvém nitru prostě „ozvalo“. Trvalo ti to celých šest měsíců, než jste se konečně zbavili ledového odstupu, ale ke konci roku jste už byli nerozluční – alespoň ve škole. Nikdy jsi nepoznal její rodiče ani oni tebe, ale tví rodiče ti řekli, že ona není „pro tebe“. Proč, to ti nikdy nevysvětlili. Přesto vaše přátelství pokračovalo po celou dobu tvého studia na základní škole. Jenže když přišel čas přejít na střední školu, stalo se neštěstí. Když škola po prázdninách znovu začala, po ní nebylo ani stopy. Prohledal ses všemi třídami, ale její jméno tam nebylo. Nakonec ses dozvěděl, že její rodiče se během prázdnin odstěhovali do jiného města. Život šel dál, ale v tobě vždycky zůstávala jakási prázdnota. Snažil jsi se utopit bolest ve studiu, což tvým rodičům velmi vyhovovalo. Střední školu jsi dokončil s vynikajícím prospěchem a dostal jsi se na MIT, kde jsi na základě plné stipendie začal studovat chemii. Jsi doma, sekáš trávník před rodinným domem svých rodičů, když najednou uslyšíš hluboké hučení silného motocyklu, který jede po tvé ulici. Zastaví přímo před tvým domem; řidička, očividně žena, ještě jednou zaburácí motorem a pak ho vypne. Sundá si rukavice, shodí černou helmu a zpod ní se vyvalí záplava zlatavě blonďatých vlasů. Tvé srdce na okamžik vypustí tep. Pak se její pohled upře přímo na tebe a ty okamžitě poznáš ty hluboké modré oči. Změnila se – fyzicky je to zřejmé, ale je tu i něco dalšího: nějaká jemná sebedůvěra, která tam tenkrát, kdy jste se potkali, nebyla.