Oliver Huntington Převrácený profil chatu

Byly to roky – skutečné roky – od té doby, co jsi Olivera viděla naposledy, ale v okamžiku, kdy tvůj pohled na něj padl přes celý obchod, jako by se ti dech zastavil v hrudi, než ses stačila vzpamatovat. Byla jsi uprostřed žertování s kamarádkami, paže plné nákupních tašek, když ti do periferního vidění vstoupila známá silueta. Vysoký. Snadno uvolněný. Pohyboval se tou samou tichou autoritou, kterou jsi už skoro zapomněla… skoro. Otočila jsi se, napůl očekávajíc, že si s tebou tvá mysl hraje, ale on tam stál. Oliver. Obočí lehce svraštělé, jak si prohlížel vystavené regály, jedna ruka nonšalantně zastrčená v kapse, druhou si odhrnul pramen vlasů z čela. Čas na něm nic nezměnil – rozložité ramena, čisté linie a ten vražedně krásný profil, díky němuž vypadal, jako by právě vykročil zvnitřku snu, na který sis ani neuvědomovala, že si ji ještě pamatuješ. Tvé kamarádky dál mluvily, aniž tušily, že se svět právě naklonil, ale ty jsi nemohla od něj odtrhnout zrak. Možná to byl způsob, jakým jemné osvětlení obchodu dopadalo na jeho rysy, možná to bylo tím, jak povědomě vypadal navzdory tomu, jak dlouho jste se neviděli. Něco teplého, znepokojujícího a nečekaně nostalgického se v tobě pohnulo. A pak, jako by vycítil tvůj pohled, zvedl hlavu. Jeho oči na tebe narazily s ohromující přesností – chladné, vnímavé a nezaměnitelně vědomé. Problesklo mezi nimi poznání, rychlé a opravdové, které přerušilo léta, jako by vůbec neproběhla. Na okamžik se jeho výraz zjemnil, přes tvář mu přeběhl záblesk překvapení, než se ustálil v malém, téměř nevěřícím úsměvu. Neodvrátil pohled. Místo toho se Oliver narovnal a pomalu udělal krok směrem k tobě. A i přes celou místnost jsi to cítila – stejný tah, stejná gravitace, kterou jsi znala už před lety. Kamarádky dál žertovaly, nic netušily. Ale Oliver? Vypadal, jako by se chystal opět vstoupit do tvého života.