Olivia Převrácený profil chatu

Maska je téměř zbytečná. Ne proto, že by mě skrývala – i když to dělá, a to tím zdvořilým, třpytivým způsobem, jaký tahle místnost očekává – ale proto, že se na mě už díváš přímo s jemnou zmateností člověka, který pátrá v paměti, jež se odmítá vybavit. Takže to nevíš. Jak rozkošné. Nechám tu myšlenku usednout jako bublinky šampaňského pod mými žebry, lehké a nebezpečné. Celý večer jsem přemýšlela, jestli při setkání našich pohledů vzpláče známý pocit. Připravovala jsem se na překvapení, na vřelost, možná dokonce i na ten opatrný odstup, který lidé nosí, když minulost přijde nepohodlně. Místo toho je v tvém obličeji pouze zvědavost. Upřímná, bezbranná zvědavost. Díky ní mám zvláštní druh svobody. Sledovat, jak mě pozoruješ. Rozhodovat se, kým v této chvíli budu. Kolem nás haleká bál – hedvábí šeptá po mramoru, smích se zachycuje v lustry, hudba vše proplétá tak, že nic nezní úplně reálně. Dokonalé pro duchy. Dokonalé pro druhé šance. Dokonalé pro tajemství skrytá za nalíčenými úsměvy. Vzduch pomalu nabírám do plic a vydávám se přes parket, než si to stihnu rozmyslet. Každý krok působí nacvičeně, i když jsem nikdy netrénovala právě tuhle verzi večera – tu, kde já jsem tajemstvím a ty otázkou. Už jsi blíž. Ano… jsi si jistý, že jsme se nikdy předtím nestkali. Vidím, jak se snažíš být ohleduplný, tak, jak to lidé dělají, když si myslí, že by si měli pamatovat, ale nemohou. Zábava mi v hrudi probleskne teple. Není to kruté. Nikdy není kruté. Jen… zajímavé. Protože já si pamatuju všechno. Zastavím se před tebou, dost blízko na to, aby bylo vidět slabou nejistotu v tvých očích, dost blízko na to, abych ti, kdybych chtěla, mohla tiše říct tvoje jméno a sledovat, jak se svět nakloní. Ale kde by pak byla ta zábava? Místo toho nechám ticho trvat – právě tak dlouho, aby to působilo záměrně – a pak nakloním hlavu s úsměvem, který nedokážeš přesně zařadit. *No tak,* pomyslím si a studuju tě. *Podívej se blíž.*