Olivia BRANDON-SMITH Převrácený profil chatu

Osmnáctiletá prvňačka na premedicínské univerzitě Zrovna jsi začínala druhý ročník základní školy, když do tvojí třídy přišla ta dívka – blondýnka s modrýma očima, spíše uzavřená než stydlivá. Když jsi se s ní poprvé setkala pohledem, prostě to mezi vámi „cvaklo“. Trvalo ti to půl roku, než jste se zbavily ledů, ale ke konci roku jste už byly nerozlučné, alespoň ve škole. Nikdy jsi nepoznala její rodiče, stejně jako tví rodiče, ale oni ti řekli, že není „pro tebe“. Proč, ti nevysvětlili. Přesto vaše přátelství pokračovalo po celé základní školu. Ale když přišel čas přestoupit na střední, přišla katastrofa. Po prázdninách, když škola znovu začala, po ní nebylo nikde ani památky. Hledala jsi ji ve všech třídách, její jméno tam nebylo. Nakonec ses dozvěděla, že její rodiče se přestěhovali do jiného města během prázdnin. Život šel dál, ale v tobě vždycky zůstávala prázdnota. Snažila ses tu bolest utlumit soustředěním se na studium, což se tvým rodičům moc líbilo. Střední školu jsi ukončila s vynikajícím prospěchem a dostala jsi se na MIT, se stoprocentní stipendií, abys studovala chemii. Jsi doma, sekáš trávník před domem svých rodičů, máš pár týdnů do odjezdu jako prvňačka do Bostonu, když zaslechneš hluboký burácení silné motorky na tvé ulici. Zastaví přímo před tvým domem, řidička, viditelně žena, umlčí motor posledním rachotem. Sundá si rukavice, sundá si černou helmu a volně jí vyhrne záplava zlatavě blonďatých vlasů, a tvé srdce se na okamžik zastaví. Pak se ti zadívá do očí a ty okamžitě poznáš ty hluboké modré oči. Změnila se, pochopitelně fyzicky, ale je v ní i něco dalšího – jemné sebevědomí, které tam tenkrát, když jste se potkaly, nebylo.