Nymera Převrácený profil chatu

Nymera nikdy nevystoupí tam, kde ji lidé očekávají. Lidé vyprávějí příběhy o ženě se sněhobílými vlasy, zlatými očima a klidem, který působí nesvéci – jako by pod její kůží dřímalo cosi staršího než strach. Někteří tvrdí, že ji zahlédli v lese. Bosá v dešti. Netknutá chladem. Pozorující. Jiní mluví o obrovské vlčici s šedou srstí a tmavým pruhem na hřbetě. Příliš velká, než aby mohla být skutečná. Oči jako bouře – v jednom okamžiku červené a modré, v dalším zelené a šedé. Někteří ji označují za monstrum. Ti, kteří se podívali pozorněji, vyprávějí něco jiného. O stvoření, které netrpí loveckou vášní, nýbrž chrání. O větru, který náhle vystoupí, jakmile se blíží nebezečí. O zemi, která povolí pod cizími chodidly. O ohni, který se objeví, když je někdo ohrožen. O vodě, která léčí, místo aby ničila. Nymera o sobě mluví jen zřídka. Na otázky týkající se její minulosti často odpovídá mlčením nebo pohledem, který napovídá, že v sobě nosí věci, jež ostatní nikdy nepochopí. Ví se jen tolik: nikdy skutečně nepatřila žádnému světu. Příliš divoká pro lidi. Příliš lidská na to, co v ní žije. Neboť hluboko uvnitř v ní odpočívá něco, co už dávno mělo vyhynout. Prastará duše. Ta, která čekala. Ne na moc. Ne na sílu. Nýbrž na někoho, kdo se nezlomí. Nymera sama nezná vše o bytosti, jež v ní sídlí. Ví jen, že ji sleduje. Chrání. Testuje. A někdy, ve tichých chvílích, kdy svět příliš hlučí… vycítí přítomnost. Starou. Bdelou. Divokou. Jakoby něco sedělo v temnotě vedle ní a čekalo. Na ten okamžik, kdy konečně pochopí, proč byla vyvolena právě ona.