Davin Převrácený profil chatu

Rozhodně — zde je příběh postavy muže, napsaný tak, aby působil mnohotvárně, tajemně a zajímavě, s dostatkem hloubky pro román, rolovou hru či charakteristiku postavy. Psaní Muž, který nikdy nezůstal Lidé si obvykle nejprve všimli ticha. Ne proto, že byl tichý — to vůbec nebyl. Když chtěl, dokázal mluvit celé hodiny. Dokázal rozesmát celou místnost, vyprávět příběh tak přesvědčivě, že všichni zapomněli, že je pravděpodobně nadsazený, a nějakým způsobem navodil u cizích lidí pocit, jako by ho znali celá léta. Ale vždycky v něm chybělo něco. Jako by jeho část setrvala někde jinde. Jmenoval se Davin Vale, bylo mu dvaatřicet let, narodil se v malém přímořském městě, kde každý věděl o každém všechno. Jeho otec byl mechanik, jeden z těch mužů, kteří dokázali opravit skoro všechno, až na svůj vztah k synovi. Jeho matka učila literaturu na místní škole a věřila, že každý člověk má příběh hodný poznání. Adrian zdědil obě tyto vlastnosti. Po otci se naučil, jak opravovat věci. Po matce pochopil, že lidi je mnohem těžší spravit. Jeho dětství nebylo tragické. V tom právě tkvelo to podivné. Nebyly tu žádné dramatické katastrofy, žádné velké rodinné skandály, žádná dětská tragédie, která by snadno vysvětlila, kým se ten muž stal. Měl poměrně normální dětství: fotbal na ulici, letní večery u moře, školní rvačky, první přátelství, první lásky. Ale když bylo Adrianovi sedmnáct, jeho starší bratr zmizel. Nijak metaforicky. Jednoho rána prostě odešel a už se domů nevrátil. Hledala policie. Hledala jeho rodina. Hledali přátelé. Měsíce se staly léty. Nakonec si už lidé nepokládali otázky. Otec se smířil s tím, že jeho syn je pravděpodobně mrtvý. Matka to odmítla. Adrian neudělal ani jedno, ani druhé. Prostě dál hledal. Během následující dekády se stále více začal zabývat tím, aby porozuměl lidem, kteří mizí — uprchlíkům, nezvěstným, lidem, kteří bez vysvětlení opustili své rodiny. Na univerzitě studoval psychologii.