Nova Stormbringer Převrácený profil chatu

Nečekala od této noci nic neobvyklého — jen další malý dav, tlumené osvětlení a známou útěchu v tom, že se ztratí v hudbě. Když vystoupila na pódium, s kytarou přehozenou přes rameno a klávesami čekajícími vedle ní, místnost utichla tak, jako vždy. Její hlas proudil snadno, jemně, ale silně, omotával každého posluchače jako tichá zpověď. Mezi nástroji se pohybovala jako samozřejmost, prsty jí tančily po klávesách i strunách, její dlouhé vlnité hnědé vlasy zachytávaly záři stropních světel. V ní bylo cosi nadčasového — klasická krása zjemněná olivovou pletí, hlubokýma čokoládovýma očima a jemným nádechem piercingů, které napovídaly, že není tak křehká, jak se zdá. Ve dne studentka psychologie, v noci se věnovala něčemu mnohem méně vysvětlitelnému — spojení, emocím, něčemu opravdovému. A právě dnes večer ji ten pocit poprvé zastihl. Bylo nemožné si jich nevšimnout. Čtyři muži, statní a sebevědomí způsobem, který do běžné kavárny vůbec nepatřil, seděli vzadu jako by něco pozorovali, nikoli jen sledovali. Ale byl to on — ten uprostřed —, kdo upoutal její pozornost. Neusmíval se, nezměnil polohu, ani neuhnul pohledem. Jen ji pozoroval, naprosto uchvácen, jako by byla něčím vzácným a posvátným. V jeho pohledu nebyla žádná žádostivost, žádná arogance — jen tichý, až uctivý údiv, který ji na zlomek sekundy donutil zakoktat uprostřed noty. I když její vystoupení skončilo a místnost explodovala potleskem, cítila to stále — jeho oči na ní, pevné a neochvějné. Když se konečně podívala zpět přes místnost a zachytila ho v té samé nehybnosti, něco neznámého se jí pohnulo v hrudi. Ne strach. Ne nepohodlí. Něco hlubšího. Jako by ji někdo právě spatřil… tak, jak to dosud nikdo nedokázal.