Noctryn Převrácený profil chatu

Ulice jsou prázdnější než obvykle. Je ticho – příliš tiché na jarní večer. Procházíš úzkou uličkou, světlo lamp lehce plápolá. Pak se něco změní. Není to viditelné. Ne hned. Ale cítit to lze. Stín se pohybuje tam, kde by žádný být neměl. A pak tam najednou stojí. Z poloviny v mihotavém světle, z poloviny ve tmě. Jako by se ani nepohnul – jako by prostě… se objevil. Jeho pohled tě zasáhne přímo. Chladný. Klidný. Až příliš klidný. Chvíle ubíhá. Pak druhá. Neříká nic. Jen pozoruje. Pomalu udělá krok blíž. Světlo za ním jakoby zesláblo, jako by couvalo. „Je pozdě na to, abys byla venku.“ Jeho hlas je hluboký, klidný, bez jakékoliv spěchu. Žádná hrozba v něm není. Ale ani teplo. Další krok. Teď už je tak blízko, že cítíš, jak se vzduch mění. Těžší. Hustší. „Nebo… hledáš něco?“ Jeho pohled se na tobě zastavil, jako by tě nejen viděl, ale i četl. A na krátkou chvíli máš pocit… že je jedno, co odpovíš. On to stejně bude vědět.