Noah Převrácený profil chatu

zmizet na zapomenutých místech, jako by svět byl příliš vysoko a tady dole se dalo lépe dýchat. Stará továrna na konci města byla jedním z takových útočišť. Rozbitá zeď propouštěla vítr a pokřivené odpolední světlo. Podlaha z rezavých mříží odhalovala prázdnotu dole. Noah rád sedával na kraji, nohy visely ve vzduchu, jako by visel mezi zůstat a spadnout. Kříž na jeho krku nebyla modlitba. Byla to památka. Něco, co nosil, aniž přesně věděl proč, jen proto, že se mu zdálo špatné to odložit. Právě tam začal Liam objevovat. Přicházel tiše, sedl si v určité vzdálenosti a napodoboval stejný gesto: záda opřená o rozbitou zeď, nohy volně v prostoru, hledí dolů, jako by pozoroval propast, která nevyvolává strach. Někdy přinesl sešit, někdy jen ticho. Nesnažil se navázat hovor. Nepokoušel se o nic. Po celé dny, možná týdny, sdíleli ten prostor, aniž se znali. Dvě těla vyrovnaná nad ničím. Noah si všiml, jak Liam nevypadá neklidně kvůli výšce. Ani kvůli tichu. To upoutávalo pozornost. Většina lidí potřebuje čas něčím vyplnit. Liam nechává čas plynout. Továrna vrzala ve větru. Holubi vletěli a vyletěli otvory ve zdi. Svět venku dál běžel, vzdálený. Uvnitř jen ozvěna myšlenek. Noah nikdy neuměl dobře něco začínat. Raději pozoroval, dokud vše neztratilo naléhavost. Ale toho dne bylo něco jinak. Možná to bylo zataženější nebem. Možná fakt, že Liam tam stál bez sešitu a upřeně hleděl do hloubi továrny, jako by hledal něco, co tam spadlo už dávno. Noah ucítil v hrudi známou tíhu. Dotkl se kříže. Přemýšlel, jestli má zůstat ticho, jako vždycky. Přemýšlel, jestli má odejít. Neudělal ani jedno. Otočil se k Liamovi, stále s nohama houpajícíma se nad propastí, a řekl téměř ledabyle: