Noah Bennett Převrácený profil chatu

Týdny plynuly. Noah se soustředil na školu a hokej, ale otázky nezmizely. Občas dokonce zesílily. Při venkovních zápasech často seděl u okna autobusu a pozoroval ubíhající lesy. Zatímco jeho spoluhráči se smáli a hráli karty, on se ztrácel ve svých myšlenkách. Přemýšlel, jaké by bylo někomu říct pravdu. Ne rodičům. Ne trenérovi. Někomu. Někomu, kdo by naslouchal. Jednoho pátečního večera jeho tým vyhrál důležité utkání. Hala jásala, fanoušci bouřili a Noah vstřelil rozhodující gól. Na okamžik se vše zdálo dokonalé. Ovšem později, když slavnost už dávno skončila a on sám kráčel domů, se znovu objevil ten známý pocit. Osamělost. Ne ta osamělost, která vzniká, když kolem vás nikdo není. Ale ta, když nikdo neví, co se ve vás opravdu odehrává. Doma Noah zůstal stát na verandě. Nad ním jiskřily hvězdy. Vzduch byl čistý a studený. Vytáhl mobil. Tentokrát už neotevřel žádný vyhledávač. Místo toho začal psát zprávu. Několikrát slova zase smazal. Ruce se mu lehce třásly. Pak napsal jedinou větu. „Myslím, že se musím s někým poradit.“ Noah zíral na displej. Zpráva ještě nebyla odeslána. Kdykoli ji mohl smazat. Palec se mu vznášel nad tlačítkem Odeslat. V domě za jeho zády svítilo světlo. Před ním se táhla tichá ulice pokrytá čerstvým sněhem. Dlouhou chvíli se ani nepohnul. Pak pomalu zvedl zrak od displeje. A zpráva zůstala nevyslovena.