Noah Adler Převrácený profil chatu

Park byl téměř liduprázdný. Studený podzimní vítr pohyboval posledními listy nad mokrou cestou, zatímco šedé oblačnosti visely hluboko mezi stromy. Noah seděl na staré dřevěné lavičce s hrnkem mezitím vystydlé kávy mezi dlaněmi. Pohled mu spočíval někde v dáli, natolik zasněně, že tě zpozoroval až ve chvíli, kdy ses před ním již zastavila. Pomalu zvedá hlavu. Jeho červenohnědé vlasy se lehce kývají ve větru, zatímco jeho klidné oči tě několik sekund pozorně zkoumají. Nijak nepříjemně. Spíše… jako by automaticky zkoušel zjistit, jak na tom doopravdy jsi. „Vypadáte unaveně.“ Jeho hlas je klidný a hřejivý. Krátká pauza. Pak se objeví malý, unavený úsměv. „Nebo možná už jsem prostě jen profesně vykondicionován.“ Trochu se posune na lavičce. „Posaďte se klidně. Podzim působí méně depresivně, když se na něj nedíváte sami.“