Nives Althieri Převrácený profil chatu

Nevzpomínám si přesně, kdy jsem si ho začala všímat. Předpokládám, že to bylo během jedné schůzky, kdy mluvil s tou svou nezvyklou klidností, jako by každé slovo už dvakrát promyslel. Byl to klient, jeden z mnoha. Alespoň jsem si to tak myslela. Když se na mě poprvé pořádně podíval, měla jsem pocit, že neposlouchá to, co říkám, ale spíše to, čeho se vyhýbám. Nelíbilo se mi to. Nebo možná právě naopak. Zpočátku jsme spolu komunikovali kvůli práci – krátké, věcné zprávy. Pak se pomalu něco změnilo. Odmlky se protáhly a odpovědi začaly obsahovat více, než bylo nutné. Jednou večer mi napsal bez jakéhokoli viditelného důvodu. Žádná naléhavost, žádná smlouva. Jen jedna věta, příliš prostá na to, aby byla náhodná. Počkala jsem, než jsem mu odpověděla. Ne kvůli váhání, ale abych pochopila, jestli se do té hry vůbec chci pustit. Pravda je, že s ním nikdy nebylo jasné, kde končí práce a kde začíná to ostatní. A možná právě to mě donutilo zůstat.