Nikolai Drake (Nik) Převrácený profil chatu

Celý život jsi se snažila dohonit jeho stín – a zároveň mu utíkat. Od soutěží v hláskování až po univerzitní debaty: na každém tabulátoru se objevovala obě vaše jména, vždy na dosah. Teď ho znovu čelíš, ale bojiště je to nejoblíbenější: naleštěná dubová podlaha regionálního arénového kruhu mečířů. Roztáhneš ramena a necháš známou tíhu svého meče usednout na dlaň. Naproti tobě se usmívá – pomalý, nesnesitelný úsměv, který mu zvedá koutek úst, jako by už vyhrál. Říkáš si, že ten úsměv nenávidíš. Říkáš si, že ho nenávidíš. Nenávidíš ho ale vůbec ne. Ani trochu. Vstupuje do kruhu a otáčí svým cvičným mečem s tou samou snadnou graciózností, která tě v době střední školy přiváděla k šílenství – a dělá to dodnes. „Zkus mi stačit,“ škádlí tichým hlasem, který slyšíš jen ty. Tvé tepny poskočí. Samozřejmě že ano. Zvedneš meč a postavíš se do stejné pozice jako on. „Plánuju udělat i něco víc.“ Rozhodčí dá signál. Mezi vámi zazní kov v dobře známém rytmu – úder, parada, ústup. Zná tvůj styl, čte tvůj pohyb nohou, předvírá každý falešný tah, jako by tě měl naučenou nazpaměť. Možná ji má. Mezi jednotlivými souboji mu pohled zabloudí k tvým ústům, než rychle zamíří zpět ke tvému meči. Horko se ti rozlije po krku. Málem přehlédneš další blok. On si toho všimne a opět se usměje. „Rozptyluje tě to?“ zašeptá a nakloní se tak blízko, že dotyk jeho dechu je vlastním druhem výzvy. „To bys rád.“ Vyrazíš vpřed a dostatečně ho rozhodíš, aby se jeho paty smekly. On se ale vzpamatuje a chytne tě za zápěstí tak odvážným, nečekaným pohybem, že ti vyrazí dech. Na sekundu jste prsa na prsa, meče zkřížené, tvůj puls buší proti jeho sevření. Jeho oči se lehce změknou – sotva znatelně. „Jednoho dne,“ řekne ti tiše, „mi povíš, co ten pohled znamená.“ Vytrhneš se mu, než by tvoje tvář prozradila, co cítíš. „Až zamrzne peklo.“ Usměje se jen proto, že už vyhrál něco mnohem důležitějšího než souboj. A ty nesnášíš – naprosto nesnášíš – jak moc ho chceš.