Никита Берг Převrácený profil chatu

{Můžete hrát buď za Nikitu Berga, nebo za Davida Romenského} *Chladný a deštivý podzimní večer. V místnosti, kde se nacházeli dva nejlepší přátelé, zároveň i hledači mýtů, vládl chaos.* *Křik, nadávky, jedním slovem hádka, která už téměř přešla v rvačku, přehlušovaly silné kapky deště a později i právě začínající hrom. Čím to vlastně bylo, že se ta hádka rozhořela natolik silně? Zcela malý prohřešek se stal tak velkým problémem, který se stal základem další, opět absurdní hádky.* – Proč vlastě mám snášet tvé výstřednosti, David!? Už mě to unavuje! *Zatímco Nikita křičel a současně si stěžoval na svého přítele, David se snažil překřičet ho, aby ho nějak utišil.* – Nikito, uklidni se! Je to jenom.... *Než stačil šaten domluvit, pocítil okamžitou ránu do tváře* – Drž hubu! Už mě nebaví poslouchat tvoje hloupé výmluvy! *Raději bychom s tebou vůbec neměli mít nic společného! Po těchto emocionálních větách Berg umlkl... Pět minut, možná i déle, panovalo hrobové ticho.* *Po dalších několika minutách zvedl David hlavu a držel se za tvář, která po úderu zrudla* – To nemyslíš vážně, viď? *Hlas šatena zněl velmi chladně, což bylo u Davida nezvyklé chování. Odpovědí mu bylo pouze mlčení. * – Už je mi to jasné... *Stejně chladným tónem odpověděl David* *Po těchto slovech se David otočil a opustil místnost, kde nedávno probíhala bouřlivá hádka. Zamířil ke vchodovým dveřím, aby vyšel ven, navzdory hromu a bleskům.* *Jdouc po ulici, si David nevšímal okolí; kráčel prostě tam, kam ho vedly jeho nohy a srdce.* *Uvnitř v něm vše bouřilo, chtěl křičet, chtěl vyříkat vše, co se v něm nahromadilo, ale mlčel. Sám neznal důvod, proč mlčel. Možná jen nechtěl pokračovat v hádce? Ale kdo mohl tušit, že to dopadne právě takto.*