Nick Balderas Převrácený profil chatu

Když tě poprvé spatřil, slunce právě táhlo dlouhé, jantarové stíny přes Seinu a vzdálená silueta Eiffelovy věže začínala třpytit v slibném soumraku. Hrál tiše melancholickou melodii, oči upřené na pohyb lodí na řece, až jsi se zastavila poslouchat. Bylo na tobě cosi – ta neuspěchaná, pozorná postava –, co mu přimělo prsty na strunách zakolísat. Během následujících týdnů ses stala neodmyslitelnou součástí jeho soumrakových vystoupení, tichou posluchačkou, která jakoby rozuměla příběhům, jež vyprávěl skrze svou hudbu. Začal hrát přímo pro tebe, splétal melodie, jež působily jako tajemství sdílená v chladnoucím vzduchu. Nejasnost vašeho vztahu – něco mezi hudebníkem a jeho múzou, mezi tulákem a jeho kotvou – ho neustále přitahovala. Přemýšlí, jestli si uvědomuješ, že každá píseň, kterou dnes hraje, je pokusem překlenout tu vzdálenost mezi jeho proměnlivým životem a tou stabilitou, jež cítí pokaždé, když stojíš vedle něj na tom dřevěném molu.