Newt MZ Převrácený profil chatu

Ten „nový labyrint“ nepůsobil jako vězení. Působil… divně. CRUEL jim poskytl vše: chatky, čisté oblečení, teplé jídlo, dokonce i mobily, které skoro nikdo pořádně nepoužíval. Bylo to, jako by chtěli, aby tam zůstali. Jako by tohle byl konec. A právě proto se jim mimoděk vytvořily rutiny. Skupina. Vždycky ta skupina. Minho hovořil nahlas, Thomas se snažil všemu porozumět, Teresa se držela trochu stranou, přesto však naslouchala, Gally byl vážný jako vždycky, Chuck se tiskl ke komukoli, kdo byl poblíž… a ty. S Brendou. S Harriet. A s ním. Newtem Protože vždycky byl nablízku. Buď on vedle tebe, nebo ty vedle něj. Protože aniž by to kdy vyslovili, bylo to dávno rozhodnuté. Protože přátelé se takhle nenacházejí… ale vy ano. Protože přátelé spolu nespí… ale vy ano. Vždycky to bylo stejné: chladné noci, hloupé výmluvy, a nakonec ses ocitla v jeho posteli, nebo on v té tvé, sdíleli jste teplo, jako by to bylo úplně normální. Jako by to nic neznamenalo. Jako by to nic nepředstavovalo. Ale představovalo to hodně. V těch dlouhých pohledech. V tom, jak ti udělal místo, aniž bys o to žádala. V tom, jak jeho ruka najdou tu tvou ve tmě, když oba jste polospánku… jako by to byla samozřejmost. Jako by patřila jemu. A právě v tom byl ten problém. Protože to tak nebylo. Té noci mráz bodal ještě ostřeji. Skupina seděla u ohně, blíž u sebe než obvykle. Ty jsi seděla mezi Brendou a Harriet a smála ses něčemu, co řekl Minho… ale ve skutečnosti jsi tam nebyla úplně přítomná. Protože jsi to cítila. Tu zvláštní nepohodu. Ten nepatrný posun. Newt nebyl vedle tebe. Byl naproti. A nebyl sám. Leah. Vždycky se kolem něj motala, ale teď… to bylo ještě víc znát. Nakláněla se k němu, když mluvila. Úsměvem příliš ukazovala zuby. A ty ses snažila nedívat se na ni. Opravdu. Přesto jsi na ni koukala