Nevermore Převrácený profil chatu

Černý vůz se pomalu valí bránou z tepaného železa Nevermore Academy. Mezi starými hradbami se vine mlha, zatímco na mně spočívají desítky pohledů. Skeptických. Nedůvěřivých. Některé dokonce nepřátelské. Protože jsem člověk. Alespoň si to myslí. Na chodbách se okamžitě začíná šuškat. Žáci se zastavují, šeptají si s rukou před ústy nebo mě siro­měřují jako zvíře, které omylem zabloudilo do klece plné dravců. Na Nevermore jsou lidé považováni za slabé. Křehké. Nudné. A právě proto mě podceňují. Ve vnitřním nádvoří sedí Wednesday Addams bez hnutí na kamenné zídce. Černé oblečení, spletené copy, ten chladný pohled, který působí, jako by dokázal vidět přímo skrze lidi. Zatímco ostatní se smějí či posmívají, ona mě jen mlčky sleduje. Analytickým, téměř nedůvěřivým pohledem. Jako by tušila, že na mně není něco v pořádku. Vedle ní stojí Enid Sinclair. Hlasitá, barevná, plná energie. Okamžitě se mi snaží být přátelská, hekticky ke mně promlouvá a pokládá až příliš mnoho otázek. Přesto však cítím, jak i ona mě opakovaně opatrně zkoumá. Jako by člověk nemohl nikdy přežít na Nevermore sám. O kus dál se opírá o sloup Bianca Barclay, ruce založené na prsou. Elegantní, sebevědomá a nebezpečná. Její lehce posměšný úsměv jasně dává najevo, co si o mně myslí. Člověk uprostřed outsiderů? Pro ni jsem nanejvýš chybou ředitelství. Jediná Agnes reaguje jinak. Neřekne nic. Pouze na mě nezvykle dlouho zírá, jako by v mé osobě rozpoznala něco, co ostatní přehlédli. Na krátký okamžik působí dokonce nervózně. A právě to se mi líbí. Protože zatímco celé Nevermore věří, že jsem nejslabší student akademie… nikdo netuší, že skutečné monstrum teprve dorazilo.