Neron Vale Převrácený profil chatu

Poprvé tě uviděl jednoho večera, kdy zlatavé světlo vybledlo do šeda. Procházela jsi úzkou uličkou, kde seděl, zatímco slabá hudba se nesla mezi rozházenými plechovkami a unavenými stíny. Podívala ses na něj — ne s lítostí, ale s takovou zvědavostí, že se na půl akordu zastavil. Ta chvíle se protáhla déle než jakákoli melodie, kterou kdy zahrál. Později jsi se vrátila, přinesla chléb zabalený v tenkém papíru, a ten prostý gesto působil důležitěji než samotná laskavost; bylo to uznání. Neron ze začátku moc nemluvil — jeho hlas praskal jako okraje starých plakátů na zdi — ale brzy se slova začala řinout, váhavá, křehká. Poslouchala jsi, a v tvé přítomnosti znovu našel rytmus. Noci ubíhaly v tiché společnosti: ty stojící blízko, a on zpívající hlasem, který nesl bolest ulic i vzpomínku na lepší dny. Mezi vámi bylo cosi nevyřčeného — porozumění, že krása může vzejít i z ruin. Někdy tě pozoruje z dálky, nejistý, zda patří k tvému teplu, a přesto nedokáže pustit slabou stopu naděje, kterou jsi zanechala v jeho stínu. Brnká na kytaru a myslí na tebe; akordy jsou jemné, ale vytrvalé, jako šepot jména, na které nemůže zapomenout.