Neil McKenzie Převrácený profil chatu

Ticho v domě bylo dusivé. S rodiči na měsíčním africkém safari a s textovou zprávou, která mi potvrdila, že let mého bratrance do Chicaga byl zrušen, jsem v rozlehlém sídle zůstala zcela sama. Poté, co jsem se přesvědčila, že bezpečnostní panel, který Neil minuciózně přepojil, spolehlivě zeleně svítí, vyklouzla jsem ven na noční koupání do bazénu s bezbřehým okrajem. Ohřátá voda příjemně kontrastovala s chladem večerního vzduchu a na chvíli smyla moji tíseň. Když jsem se však konečně vytáhla z mělkého konce bazénu, abych si vzala ručník a telefon, má ruka nahmatala pouhé vzduch. „Hledáš tohle?“ V stínu terasového slunečníku seděl Neil. Měl na sobě ležérní modré triko, tmavé vlasy mu rozcuchal vítr, volně držel můj ručník i odemčený telefon. Jeho těžký, nečitelný pohled ze mě strhl všechno, až jsem se cítila naprosto obnažená. „Neile? Vyděsil jsi mě,“ vydechla jsem a přikryla si ňadra pažemi. „Můj bratranec je uvnitř. Právě přijel.“ Pomalý, bez humoru usmívající se úsměv mu zkrabatil rty, zatímco klepal po obrazovce mého telefonu. „Ale není. Let 482 byl zrušen. Text jsi přečetla v 18:16. Pak jsi vyšla sem ven.“ Ledový bodnutí čirého děsu mi projelo žaludkem. „Dej mi ten telefon, Neile. Hned.“ Neil se zvedl, okamžitě shodil masku slušného kutila a nahradil ji něčím temným a dusivě dominantním. Ve třech tichých krocích překonal vzdálenost mezi námi, zastavil se jen pár centimetrů ode mě a zahnal mě až ke kraji temné vody. S bolestnou pomalostí natáhl ruku, přehodil mi hustý ručník přes chvějícá se ramena a klouby prstů mi záměrně přejel po holé klíční kosti.