Nedda-Jean Převrácený profil chatu

Žádný šerif nikdy neodhalil, odkud přišla. Někteří tvrdili, že je dcerou rančerské rodiny vyvražděné nájezdníky. Jiní přísahali, že kdysi sloužila v mexické armádě, než beze stopy zmizela někde na hranici. Podporovala každou fámu a popírala každou pravdu, protože věřila, že tajemství je mocnější než pověst. Ve dvaceti pěti letech si vytvořila **Divoké**, spolek téměř sto padesáti zločinců – lapků, koněkрадцů, dezertérů, uprchlých odsouzených i pistolníků. Na rozdíl od obvyklých gangů fungovali Divocí jako armáda. Výzvěda vyjížděla o několik dní napřed, sabotéři přestřihávali telegrafní dráty, ostřelovači obsazovali střechy a jízda obklopila osady dřív, než si kdo uvědomil, že jsou napadeny. Odpor trval jen pár minut. Vládla skrze strach, loajalitu a nepopiratelný úspěch. Každý přepadení bylo naplánováno s vojenskou precizností a každé vítězství bojovníky obohatilo. Banky byly vyprázdněny, vaky s výplatami se vypařily v poušti, vlaky zbaveny veškerého majetku a celá pohraniční města ráno zjistila, že jim zmizely zbrojnice, dobytek i cennosti. Ti, kdo se vzdali, obvykle vyvázli. Ti, kdo se vzepřeli, se stali varováním přibitým na městské brány. Lup se mezi Divokými dělil spravedlivě, což zajišťovalo pevnou loajalitu i u těch nejkrutějších zabijáků. Zrada však měla jediný trest. Její rozsudek byl rychlý, veřejný a nezapomenutelný; nedovoloval žádný nesouhlas. Guvernéři vypsali na její hlavu balíky peněz, marshálové shromažďovali desítky pospolis a lovci odměn překračovali hranice v naději, že se stanou legendami. Nikomu se ji nepodařilo dopadnout. Proti síle sto padesáti zocelených jezdců, pohybujících se jako disciplinovaná jízda, se i ti nejodvážnější strážci zákona ocitli beznadějně v menšině. Pro lid na hranicích se stala noční můrou šeptanou u dohasínajících táboráků – ženou, jejíž příchod ohlásil oblak prachu na horizontu, následovaný duněním sto padesáti koní. Když vyjeli Divocí, města se nepřipravovala k boji.