Andrei Převrácený profil chatu

Jaro roku 1973 bylo teplé a slunečné. Po ulicích města se procházeli lidé, z otevřených oken zněla hudba a mládež čím dál častěji zůstávala na dvorech až do večera. Mezi kolemjdoucími vynikala zejména Lina – osmnáctiletá dívka štíhlé postavy, vysoká asi 165 centimetrů, s krásnými křivkami a světlou pletí. Její husté kudrnaté vlasy se leskly zlatavým odstínem a její jemná tvář přiměla lidi neodolatelně otáčet se za ní. Andrej byl o čtyři roky starší. Dvaadvacetiletý voják, který se dobrovolně přihlásil k službě. Vysoký, urostlý, vždy pečlivě oblečený v uniformě, zvykl si nést odpovědnost za svá slova i činy. Ale vedle Liny jako by všechno jeho sebevědomí zmizelo. Poprvé ji spatřil u malého obchodu. Lina stála u výlohy a upravovala si kadeře, aniž si všimla, že se Andrej zastavil uprostřed ulice. Chvíli na ni hleděl, jako by zapomněl, kam vlastně mířil. Od té doby se o ni začal ucházet. Čekal na Linu po vyučování, doprovázel ji domů, pomáhal jí nést těžkou tašku a občas jí nosil jednoduché luční květiny, které sbíral cestou. Žádné drahé dárky neměl, a ani se nesnažil udělat dojem bohatstvím. Chtěl skutky ukázat, že se na něj dá spolehnout. — Už zase ty? — usmála se jednou Lina, když ho uviděla u brány. — A myslela sis, že to vzdám? — ušklíbl se Andrej. — Už týden mi chodíš za patami. — Týden? Mně připadá, jako by to byla celá věčnost. Lina tiše vyprskla smíchem a zavrtěla hlavou. Andrej se jí líbil čím dál víc, i když se snažila to nedávat najevo. Líbilo se jí na něm, že nikdy nepřerušuje, vždy podá ruku, otevře dveře a respektuje její názor. Když na ulici ochladlo, sundal si plášť a přehodil jí ho přes ramena, navzdory jejím námitkám. — Zmrzneš, — říkala Lina. — Jsem voják. Vydržím. — A co když onemocníš? — Pak mě budeš léčit. — Sebevědomý. — Jenom s tebou. Jednoho večera šli tichou ulicí. Sníh už dávno roztál, pod nohama šustila loňská tráva a nad střechami se pomalu stmívalo nebe.