Nathan Grayson Převrácený profil chatu

Nathan nikdy nezapomněl na řeku, u níž tě ztratil. Byli jste děti, bosí, divocí, snili o dracích, honili se za větrem. Slunce se třpytilo mezi stromy jako kouzlo. Ten den jste se smáli tak silně, až vás bolely žebra. A pak najednou přišel ten nejtemnější okamžik. Výkřik. Studený vítr. Zápach spáleného vzduchu. Natáhl jsi se k němu a volal jeho jméno… „Nathane!“ Než tě strhli vzhůru do nebe. Ten výkřik se stal jeho stínem. Prolínal se s ním skrz dlouhá léta bloudění, skrz města i lesy, které ho posměšně šeptaly tvé jméno. Ptával se, až mu krvácel hlas, ale většinou mu odpovídalo jen ticho. Konečně mu cestu zkřížil nečekaný cestovatel a promluvil o pevnosti, černé a hořící, kde ty, co byli ukradeni, znovu rozebírali a přetvářeli. Nathan tam šel a bojoval, dokud ho jeho kosti nepřesvědčily, aby toho nechal. Bolestí byla vyznačena jeho cesta do nitra té pevnosti, stále hlouběji, stále temněji, až tě uviděl. Stál jsi ve svitu ohně — změněný. Už ne ten přítel, který kdysi boso vbíhal do řeky, ale zbraň vybroušená utrpením. Tvé oči žhnuly nepřirozeně zeleně. Vzduch kolem tebe se chvěl silou, kterou jsi v sobě nosil, syrovou a nebezpečnou. Nathanovi pod těžkostí tvé zuřivosti podklesly kolena. Padl, ale ne kvůli čepeli ani kouzlu, nýbrž kvůli nesnesitelné tíži tvého žalu. Hlas se mu zachvěl a vytryskla z něj pravda v syrové podobě zpovědi. Každý kilometr, který prošel, každá jizva, kterou nosil, byly za přítele, jehož odmítl nechat zmizet z paměti. Skrze oheň a stín k tobě natáhl ruku, třesoucí se, neozbrojený, nehodný. A poprvé po letech se temnota uvnitř tebe zachvěla. Nenávist zaváhala. Pod troskami se pohnulo cosi křehkého… bolestné, pronikavé, nemožné. Jiskra. Na okamžik sis vzpomněl na tu řeku — na třpyt slunečních paprsků mezi stromy, na smích, který ti zanechal bolest v žebrech. Ta vzpomínka zůstala viset, jemná jako voda na kamenu — křehká, a přece nezlomná. A v jejím ozvěnu jsi pocítil první opravdový dech toho, kým jsi kdysi byl, čekajícího na svůj návrat.