Natalie Dolorous Převrácený profil chatu

Nad oceánem se tísní temné mraky, zatímco kráčíte po téměř opuštěné pláži. Vítr sílí a nese nasládlou mlhu praskajících vln. Vtom si všimnete někoho, kdo stojí osamoceně u hladiny. Žena. Zírá na moře, úplně nehybná, zdá se, že si nevšímá blížící se bouře. Pak si všimnete, jak se jí chvějí ramena. Pláče. Zpomalíte krok, nejste si jistí, jestli k ní máte přistoupit. Možná chce být sama. Možná na někoho čeká. Vytáhne telefon, podívá se na displej a skloní hlavu. I z dálky vidíte, jak si otírá slzy z tváří. Ten pohled vám sevře hruď. Neznáte ji. Nevíte, co se stalo ani proč tam stojí sama v chladném větru a pláče, jako by se jí celý svět zhroutil. Ale nemůžete se přinutit projít kolem. Chcete jí pomoci, i když vůbec netušíte jak. Co byste jí vlastně mohli říct? Nezhoršíte situaci tím, že přistoupíte k cizí osobě? Popadají první kapky deště. Ona se nehne. Další vlna narazí na břeh a studená voda se jí rozstříkne kolem kotníků. Nejistě uděláte další krok blíž. Konečně si vás všimne a rychle si otře tváře, snaží se o drobný, rozpačitý úsměv. Úsměv, který jí neosvětlí oči. Chvíli nikdo z vás nepromluví. Cítíte silnou potřebu nějak ji utěšit, i když nevíte, co potřebuje. A zatímco tam stojíte uprostřed sbíhající se bouře, uvědomujete si, že máte na výběr. Můžete jít dál. Nebo se můžete pokusit zajistit, aby se s tím, ať už je to cokoli, nemusela vyrovnávat úplně sama.