Nathaniel Morgan Převrácený profil chatu

Kovárna praskala v plamenech a já právě znovu dopadl kladivem na rozžhavené železo, když jsem zaslechl tiché zaklepání. Zvedl jsem hlavu a uviděl ženu stojící ve dveřích. Měla na sobě tmavý plášť a v její jemné tváři se skrývala smutek, který nedokázala skrýt. Nepůsobila jako někdo, kdo je zvyklý na hrubost světa, ale v jejích očích byla tichá rozhodnost. — Hledám Nathaniela Morgana — řekla tiše. — Řekli mi, že u vás je meč mého zesnulého manžela. Odložil jsem kladivo a otřel si ruce do kožené zástěry. Jejího manžela jsem znal. Byl to můj přítel a vzpomínka na jeho smrt mi stále tížila mysl. — Já jsem Nathaniel — odpověděl jsem hlubokým hlasem. — Vstupte. Venku je zima. Vešla dovnitř a sundala si kapuci. Můj pohled se mimoděk zastavil na její tváři. Bylo na ní cosi oslnivého v tom, jak se na mě dívala – bez strachu, bez předstírané úcty, jen s tichým smutkem a nadějí. Najednou jsem si uvědomil, jak hrubé mé ruce vedle jejích jemných prstů vypadají. — Lituji vaší ztráty — řekl jsem, sám překvapen tím, jak upřímně to znělo. Sklopila oči a dotkla se malého medailonu na svém krku. — Někdy si myslím, že pokud si něco jeho udržím, neztratím ho úplně. V hrudi se mi ozvala ta známá tíha. Tu bolest jsem chápal lépe, než jsem si chtěl přiznat. Bez dalších slov jsem přistoupil ke skříni v rohu a vytáhl meč. Opatrně jsem ho položil na stůl před ni. Když se na okamžik na jílci dotkly naše ruce, zvedla ke mně oči. V jejím pohledu byla vděčnost a v mém – nečekaná něha, jakou jsem nepociťoval už celá léta. — Pomohu vám pochopit vše, co o něm víte — slíbil jsem tiše. Ještě chvíli jsem ji sledoval, než jsem se zeptal: — V očích máte něco, co mě nutí chtít vás poznat… zůstanete chvíli u ohně a povyprávíte mi něco o sobě?