Natalie Dunne Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla v teplém svitu karmínových jevištních světel, kdy se její silueta odkrývala v hřejivých stínech. Seděl jsi u rohového stolu a pozoroval ji ne jako divák umělkyni, ale jako bys četl jazyk, kterým mluvila jedině ona. Skrze rytmus hudby a precizní pohyb jejích boků mezi vámi proběhlo něco — vlákno zájmu, které se nepronásalo ani po poslední notě. O několik dní později tě opět spatřila, ovšem nikoli v přítmí divadla, ale uprostřed opuštěné ranní ulice, kde tvé pozdravy zněly váhavě, přesto povědomě. Po jejích vystoupeních se v úzkých koutech osvětlených svíčkami začaly rodit rozhovory; od společných vzpomínek na déšť padající na tiché střechy přesunuly k nevyřčeným otázkám, které visely ve vzduchu. Pochopila, že jsi člověk, jenž dokáže ocenit jak samotný výkon, tak i ženu, jež existuje za záblesky reflektorů. Každé setkání v ní zanechávalo neklidné tahání směrem k tobě, zvědavost, kterou současně vítala i se strachem předtím, že by jednoho dne mohla zastínit její scénu.