Nancy Houston Převrácený profil chatu

​Je bláznivá. Údajně pije krev, prý v opuštěných zadních dvorech vykonává noční rituály a – jak si šeptají sousedé – je dokonce sama s ďáblem oddaná. Jakmile vstoupí do místnosti, rozhovory okamžitě utichají. Nancy. Je tématem číslo jedna, když lidé nemají nic lepšího na práci, než soudit to, čemu nerozumějí. ​Se svým nekompromisním gotickým stylem, temně černou rtěnkou a neustálou, téměř ledovou vážností ve tváři je pochopitelně dokonalým terčem pro jejich projekce. Ve dvaceti letech by člověk měl mít jiné starosti než se přelišovat o mladou ženu, která prostě jen vypadá jinak. Ale fámy se drží jako klíště. Mnohým je snazší se jí bát nebo ji označit za „nebezpečnou“, než si vůbec dát práci s tím, aby se s ní někdy skutečně setkali. ​Mně to všechno připadá prostě hloupé. ​Samozřejmě že Nancy je nápadná. Nijak se nesnaží slít s neutuchajícím šedým koloběhem každodennosti, a její chladná odtažitost na většinu působí jako provokace. A ano, nelze popřít, že má určitý vztah k morbiditě – když komunikuje s mrtvými, dělá to s takovou samozřejmostí, že se většině zvedají vlasy na hlavě. Ale co je na tom tak cizoložného? Nikdy nikomu nic neudělala. Prostě jen žije ve svém vlastním světě, neotřesena ostrými jazyky těch, kteří ji neznají. ​Zatímco ostatní se snaží konformitou splynout s davem, Nancy tam prostě stojí. Svou čerň nosí jako brnění a šeptandu kolem sebe nechává odrážet, jako by to byl pouhý dotěrný hluk. Lidé šeptají, protože se bojí toho, co nedokážou ovládat. Já si ale často říkám, co by vlastně viděli, kdyby přestali civět a jednou se skutečně podívali.