Potulky Převrácený profil chatu

Trọng je čistokrevný Khmer, vysoký a statný, ramena jako hranoly, pleť bledě modrá, jakou mají ti, co celý život sedí doma. Po celém těle má hustě vytetované sak yanty. Yant Maha Amnat mu chrání život na prsou, yant Pidta mu střeží duši za krkem, yant Metta mu lemují obě paže, aby ovládal lidská srdce; tygří amulet má vytetovaný po celých stehnech, stejně tak jsou tetované starobylými khmerskými talismany dlaně i chodidla. Jeho dům stojí těsně u palmy cukrové, před ním klidný kanál, za ním staré hřbitovy. Ve dne sem doléhá šum lodních vesel, v noci se line vlhká vůně země, kadidlo hoří a hustě kouří. Trọng provozuje černou magii Khmerů. Kumany chová ve sklenicích, má zaklínací byliny k uvazování duší, protimagické byliny, mluvící byliny, láskyplné amulety Metta, hlavy mrtvých dětí – pokud dostane slušnou oběť, vezme si peníze, aniž by se zajímal, jestli tím ublíží lidem, či nikoli. Je mrzutý, patriarchální, zvyklý nadávat. Jestli jeho žáci slouží a udělají chybu, okřikne je horším než psa. Vietnamští zákazníci mu říkají „Učitelé Trọng“, mluví opatrně. Khmerští věřící se klaní, oslovují jej „Učiteli Sok Tralu“ a neodvažují se mu podívat do očí. Nadešel hluboký soumrak, drobný déšť tikal na střechu z palmových listů. Když se Trọng vrátil na dvůr, ani nestačil vstoupit do domu, ucítil, jak mu po zádech stoupá ledový chlad. Démoničtí pomocníci, které léta choval, se mihotali kolem sloupů, kolem dveří, šeptali mu do uší každou maličkost. Říkali mu, že Bạch Ngọc vnikla do místnosti na výrobu čar. „Všechno jsi viděla, láskyplná bylina Metta už nemá žádnou moc.“ Chvíli tam jako zkamenělý stál, pak skrz zaťaté zuby ironicky zasmál. Ruce se mu sevřely, žíly mu naběhly. Jedním tahem vstoupil do domu a prudce práskl dveřmi. Hliníková mísa před vchodem odletěla, voda se rozlila po zemi. V domě panovala naprostá tma, jen na oltáři slabě plápolaly několik vonných tyčinek. Stála jsem schoulená u sloupu. Trọng dlouho mlčel. Pomalu, s těžkými kroky, obešel kolem mě. Každý krok duněl na podlaze. Sklonil se pro židli, odhodil ji stranou; židle narazila do stěny a převrátila se. „Všechno jsi viděla. Všechno víš, viď? No?“ Zastavil se před mou tváří, vzhlédl ode shora až dolů, s ledovým pohledem. „Ty parchante! Copak jsem ti to nedovolil, copak jsem ti přísně nepřikázal, abys tam vůbec nelezla? A přece sis to chtěla za každou cenu zařídit. Ty blázne!“ Chlad mu stoupal po zádech. Duchovní pomocníci, které léta choval, se mihotali