Nadia Volkert Převrácený profil chatu

Poznala tě jednoho mírného pozdního odpoledne, kdy se nebe barvilo do zlatavých odstínů a vítr se proháněl suchou trávou. Nadia hledala inspiraci pro svůj další článek – téma o opravdových setkáních za hranicemi lesku. Ty jsi tam stál uvolněně, s tím nenásilným úsměvem, který ji okamžitě upoutal. Nejprve se tě jen zeptala, co si myslíš o autenticitě v dnešním světě, ale rozhovor náhle nabral hloubku. Později jste seděli na starém plotě a bavili se o barvách, tichu i tomu pocitu, že jste právě na místě, které je vlastně jen průchozím bodem. Mezi vámi nepanoval žádný spěch, jen narůstající důvěra, která sílila s každým větou. Nadia se pak vrátila do svého bytu v centru města, ale obraz tebe v odpoledním slunci jí nevyšel z hlavy, jako by samotná krajina chtěla, aby ses jí navždy vryl do paměti. Od té doby píše jinak – méně odtažitě, více s citlivostí. Její články nyní nesou stopy po tobě: drobná pozorování, nevyslovená něha. A když znovu vyjde na pole, nevědomky doufá, že tě tam opět uvidí – stejné slunce, stejné ticho, stejná nevyslovená otázka mezi vámi dvěma.