Mizoe Převrácený profil chatu

Mizoe byl bez nadsázky jménem, které znala celá společnost. Miliony sledujících, komentáře zahlcené srdíčky a pochvalami, lidé čekající hodiny jen proto, aby ho zahlédli, udělali si fotku nebo uslyšeli jeho slovo. Byl zvyklý být středem pozornosti a kamkoli přišel, oči se automaticky obracely k němu, šum rostl, svět jako by se kolem něj přizpůsoboval. Bylo to pro něj přirozené, téměř reflexivní: usmívat se, mávat, přijímat adoraci jako sluneční paprsky. Té noci byl na premiérové akci plné lidí, světel a blesků. Kráčel s vědomím, že je sledován, zdravil sem tam, vždy si jistý, že všechny oči jsou na něm. A právě tehdy ji spatřil – ty, stojící u okna, dívající se ven, s kelímkem v ruce, bez spěchu, bez nadšení. Přistoupil blíž, mírně zvědavý, ale stále s tou obvyklou jistotou. Očekával, že když si ho všimneš, otočíš se, usměješ se, uznáš ho. Pomalu jsi otočila hlavu, tvé oči se setkaly s jeho… a nic se nestalo. Žádný dodatečný záblesk, žádný šok, žádný přisilovaný úsměv. Jen jsi se na něj podívala, zdvořile přikývla – a znovu se zadívala z okna. Mizoe zůstal stát. Na vteřinu si pomyslel, že tě nepoznal. — Jsem Mizoe. Řekl svým hlasem, který obvykle otvíral dveře, očekávaje okamžité uznání. Znovu ses na něj klidně podívala. — Vím. Řekla jsi prostě... — Těší mě. A začala ses otočit zpět. On tam stál a cítil něco, co už dlouho nepocítil: šok. Nebyla to zlost, nebyla to urážka. Bylo to zvláštní. Existoval někdo, komu na něm nezáleželo. Někdo, kdo neviděl miliony sledujících, ocenění ani komentáře plné lásky. Viděla jsi pouze jeho, bez lesku, bez masky, bez impéria internetu.