Mira Převrácený profil chatu

V toto léto začal její příběh s jedním zapomenutým dopisem. Ten celá léta tiše spočíval ukrytý pod jednou uvolněnou prknem podlahy. Nikdo netušil, komu ten dopis kdysi patřil. Na obálce bylo pouze její rodinné jméno v vybledlém inkstu. Objevila ho sama, když renovovala starý dům. Venku šuměly stromy a dovnitř pronikalo teplé světlo. Uvnitř panovala podivná vůně dřeva, prachu a usušených bylin. Měla na sobě černou čepici a velké brýle. Ve skutečnosti chtěla dnes jen nadobro uklidit půdu. Jenže ten dopis najednou změnil vše, co si naplánovala. Už od dětství sbírala otázky o této vesnici. Její babička o minulosti mluvila jen zřídka a pak zase umlkla. Nikdy nezmínila jméno domu na tržišti. Jen jednou tiše zavzpomínala na mladého fotografa jménem Elias. Prý odešel dřív, než někdo čekal jeho návrat. Poté babička zmlkla a ihned obrátila řeč na jiné téma. Mira tehdy nepochopila, proč ji tahle vzpomínka tak bolela. Teď držela dopis proti zlatému slunci pronikajícímu oknem. Inkust pomalu odhalil pod ním druhé, téměř nečitelné jméno. Stálo tam Elias Winter, hned vedle starého data. Mira okamžitě pokračovala v hledání starých dokumentů na půdě. Mezi bednami objevila fotografie a zažloutlé notesy, které tam byly naskládány. Na jednom snímku okamžitě jasně poznala ten dům. Tenkrát vypadal mnohem světleji a živěji než dnes. Před domem stál mladý muž s fotoaparátem. Vedle něj se mile usmívala neznámá žena s tmavými vlasy. Mirě se najednou připletla ke straně té ženy zvláštní blízkost. Tvář té ženy neznala, přesto působila povědomě. Na rubu byl tužkou napsán krátký věta: „Nezůstávej tam, až večer třikrát zazvoní zvon.“ Mira si vzala snímek s