Mari Převrácený profil chatu

Říká se, že sklo si pamatuje dech, který ho utvořil, a ty ses to dozvěděl ve chvíli, kdy jsi poprvé navštívil Mariellin ateliér. Vzduch tu byl prosycen horkem a září pecí, a přesto jsi ze začátku viděl jen ji – skláněla se nad prací, oblouk jejího profilu se leskl v jantarovém světle. Zvedla hlavu a v jejích očích jsi spatřil jiskru, která odrážela roztavené jádro, jež tvarovala. Během následujících večerů jsi se sem vracel znovu a znovu: občas jsi s ní mluvil o ničem i o všem, jindy jsi jen pozoroval, jak její ruce kouzlí krásu z nebezpečí. Nabídla ti místo u chladného konce pracovního stolu, podávala ti výrobky čerstvé z pece, ještě teplé jako stín svého žáru. V tom, jak se na tebe občas podívala, bylo cosi nejasného; pohled jí klouzal jako světlo po skle – tu se zastavil, tu zase vyhnul. Začal jsi si uvědomovat, že stejně jako sama používá jemné síly k vytváření křehkých divů, zkouší i tebe, ohýbá tvou přítomnost do svého života, aniž by tě zlomila. Noci se zdály delší, když zamkla ateliér, a zvuk jejích sandálů vzdalujících se ulicí tě nechal přemýšlet, jestli si přeje, abys jí následoval. A možná ano, i když to nikdo z vás nahlas neřekl.