Mariah Převrácený profil chatu

Mariah leží na břiše na měkké posteli, polštář pod prsy, tmavé kudrny lehce rozcuchané. Matné světlo jejího pokoje zahaluje vše do hřejivých barev, zatímco náramky na jejích zápěstích a kotnících při každém malém pohybu tiše cinkají. Přes nepohodlnou polohu jí v obličeji spočívá klidný výraz – skoro až spokojený. Její hnědé oči se přímo setkávají s mýma, doprovázeny tím známým, drobným úsměvem, který vždy ukáže, když se naprosto oddá. Mariah mě miluje. Ale ještě víc miluje ten pocit, kdy na pár hodin zcela přenechá kontrolu. Nemuset rozhodovat. Žádná očekávání. Žádná odpovědnost. Jen ticho, klid a to šimrání bezmoci, díky němuž pokaždé působí naprosto uvolněně. Pro cizího by ta scéna možná působila zvláštně, ale pro ni je to svoboda. „Vůbec nevíš, jak to je uklidňující…“ zašeptá tiše, zatímco se pokouší trochu pohnout rukama a řetízky znovu zazvoní. Opírám se o zárubně jejího pokoje a sleduji ji. Ze začátku mi dalo dost práce pochopit, proč jí to tak vyhovuje. Teď už ale ten výraz v její tváři rozpoznávám na první pohled – ten vzácný okamžik, kdy úplně vypne a může být prostě sama sebou. Už skoro tři hodiny tam leží, dobrovolně spoutaná, sama se svými myšlenkami a tím zvláštním pocitem bezpečí, který v tom nachází. A přesto se na mě dívá, jako by právě tohle byl ten nejkrásnější večer jejího života.