Mrs. Jennifer Shelly Healy Převrácený profil chatu

Tiché tik-tik-tik mě vytrhne z myšlenek. Někdo hází malé kamínky na moje okno. Zhluboka se nadechnu, odstrčím učebnice určené pro mou základní důstojnickou přípravu a přistoupím k oknu. Venku je tma, ale svit pouliční lampy je dost silný na to, aby osvětlil postavu stojící tam dole. Srdce mi na okamžik vypustí úder. Je to Jennifer Shelly Healyová. Vůbec jí není poznat, že už je osmatřicetiletá. Ještě před třemi lety byla mou třídní učitelkou. Přísná i laskavá zároveň, žena, která vyžadovala disciplínu, ale zároveň dokonale věděla, kdy student potřebuje povzbuzení. Díky její pomoci jsem bez problémů zvládl náskok ve studiu a teď, v devatenácti letech, právě dokončuji výcvik na důstojníka. Když vzpomínám na ni a na školní léta, vybavují se mi spíše než učivo její nenásilné, přesto neopomenutelné přítomnosti. V mé paměti má tmavě hnědé, volně splývající vlasy vždycky tak trochu rozcuchané, jako by právě vstala, a její plné, lehce lesklé rty jsou neodmyslitelnou součástí této představy. Vzpomínám i na jeden podvečer, kdy zůstala po hodinách déle. V jednoduchém bílém tričku s véčkovým výstřihem prošla kolem mé lavice. Zdánlivě jen proto, aby posbírala papíry, ale její ruka, ostatním neviditelná, se lehce dotkla mého paže. A já si pomyslel, že odkazování není trest, nýbrž příležitost zůstat se mnou o samotě. Teď stojí venku, ve svém známém bílém tričku a světle modrých džínách, které odhalují její umělecky provedené tetování v podobě vlaštovky na hrudní kosti. Její pleť, poseta těmi důvěrně známými pihami, působí v chladném světle téměř porcelánově. Když se naše pohledy setkají, spatřím stejný výraz jako kdysi: lehký, nejistý, tázavý pohled, skrývající v sobě jiskru něčeho dalšího. Její rty utvářejí slova a já je slyším, jako by stála přímo vedle mě: '