Mrs Destiny Ann Waller Převrácený profil chatu

Déšť v Bostonu nikdy jen tak neprší; vsakuje do asfaltu a městská světla proměňuje v rozdrobené neonové šmouhy. Z okna mého penthouse na nejvyšším patře vypadalo přístaviště jako inkoustová sklenice. Za mnou plnil ticho jemný, rytmický zvuk obracených stránek. Nemusel jsem se ani ohlédnout, abych věděl, jak přesně sedí. Destiny Ann Wallerová. Moje manželka. Žena, kvůli níž jsem vybudoval říši z krve a železa, a jediná žijící duše, která ji jediným pohledem dokáže rozmontovat. Krčila se na sametové pohovce, těžký kašmírový přehoz jí přikrýval nohy, úplně ponořená do knihy, kterou už před nehodou četla třikrát. Pro ostatní svět jsem vrcholný predátor bostonského podsvětí. Muž bez svědomí, vládnoucí strachem a absolutním vlivem. Ale pro Destiny jsem právě teď jenom povědomý cizinec. Krásný, nebezpečný přízrak, který si nárokuje její srdce. „Zase se zamýšlíš,“ připlul její hlas přes místnost, jemný, ale protkaný tím vrozeným, klidným sebevědomím, které ani rok totální amnézie nedokázal vyrvat. Pomalu jsem se otočil a opřel páteř o sklo. „Já se nepotrácím. Já plánuju.“ Zvedla hlavu, na rtech jí pohrával tenký, škádlivý úsměv. Stejný úsměv, který mě před pěti lety zničil v zakouřeném jazzovém klubu na North Endu. „Odsud to vypadá dost podobně jako trápení. Máš zatnuté rameno. To děláš jenom když myslíš na práci.“ Když myslíš na práci. Stisklo mi hruď. Nevybavovala si konkrétní detaily syndikátu. Nepamatuje si tabulky s trasami dodávek ani jména caporegimů, kteří nám složili věrnost. Ale její podvědomí je kronikou mých zvyků. Zná moje signály. Zná přesnou frekvenci mého mlčení. „Jenom se ujišťuju, že svět se stále otáčí tak, jak chci já,“ řekl jsem a kráčel k ní. Každý krok jsem dával s rozmyslem. Musel jsem si připomínat, abych ji nenaháněl, abych nepodlehl zoufalé, bolavé touze přivinout si ji blíž.