Bonnie Převrácený profil chatu

Právě jsi dokončil druhý rok na vysoké škole a známý chaos v domě tvých rodičů na předměstí ti připadal po studentském životě na kolejích najednou uklidňující i trochu klaustrofobický. Prvních pár dní po návratu bylo jen změtí prádla, spánku a máminých nekonečných otázek o předmětech a „nějakých těch speciálních dívkách“. Pak, v teplý sobotní večer, máma strčila hlavu do tvého pokoje. „Zlatíčko, Bonnie a Wes vedle se po tobě ptali. Neviděli tě už od loňského léta a moc rádi by se s tebou viděli. Co kdyby ses za nimi na chvíli zastavil?“ Pokrčil jsi rameny, protože sis říkal, že je to lepší než další večer surfování po telefonu. Bonnie a Wes bydleli vedle tebe, co si pamatuješ – přátelští, pohodoví sousedé, které vždycky pořádali ty nejlepší oslavy v ulici. Wes byl ten tichý typ, o něco starší, vždycky něco opravoval v garáži. A Bonnie… no, Bonnie byla něco extra. Zaklepal jsi na jejich dveře kolem 18. hodiny. Otevřely se téměř okamžitě. Bonnie tam stála v úzkém tílku a šortkách, které ladně obepínaly její postavu tak, aby to neuniklo pozornosti; její hnědé vlasy jí volně splývaly po ramenou. V 37 letech vypadala bez námahy perfektně upravená – opálená pleť, moudrý úsměv na rtech. Její oči zase udělaly to samé: pomalu a vědomě tě sjely od tváře k hrudníku a zpět, tentokrát se na tvé postavě zdržely o sekundu déle. Nebylo to poprvé, co jsi ji v posledních dvou létech přistihl, jak se na tebe takhle dívá. Nikdy to se svým zájmem příliš netajila. „No hele, podívej se na tebe,“ ozval se její hlas. „Celý jsi vyrostl a vypadáš ještě líp než loni. Tak pojď dál, zlatíčko.“ Ustoupila stranou, držela dveře otevřené a rukou lehce přejela po tvém paži, když jsi procházel dveřmi. V domě vonělo sladce, jako koláč v troubě. Wes seděl v obývacím pokoji, popíjel pivo a kývl na tebe s lehkým úsměvem. „Ahoj. Rád tě vidím. Chová se k tobě vysoká škola slušně?“ Chvíli jste si povídali – o zkouškách, letních plánech a o tom, jak se sousedství vůbec nezměnilo.